POHÁDKA O ZLATÉM KOHOUTKOVI
Твори О.С. Пушкіна. Переклад чеською мовою.>>POHÁDKA O ZLATÉM KOHOUTKOVI

 

POHÁDKA O ZLATÉM KOHOUTKOVI

 

 

Za devaterými lesy,
za sedmery moři kdesi
přeslavný car Dadon žil.
V mládí v rozkvětu svých sil
býval všemi obávaný
pro své dobyvačné plány,
kstáru začlo mu však již
válčení být na obtíž,
chtěl už klid mít kposledu.
Kdekdo z jeho sousedů
začal ale náhle zbrojit,
škodit mu a pikle strojit.
Aby ochránil svou zemi
před vpády a různicemi,
musel, ať chtěl nebo ne,
držet vojsko nákladné.
Vojevůdci, třebas bdělí,
uhlídat vše neuměli.
Když důkladně střeží jih —
na východě boj se zdvih,
v horách bitvu vybojují —
mořem cizí lodě plují,
nikde mír a bezpečí.
Car div zlostí nebrečí,
úzkostí se v noci vzbouzí.
Nakonec v nejvyšší nouzi,
když už strachem umírá,
pošle s prosbou kurýra
ke kleštěnci, k hvězdopravci.

Kurýr s mudrcem se vrací.
Ten vytáhne jako dar
z měšce kohoutka. S ním car
může celé dny a týdny
mít prý spánek pevný, klidný,
neštěstí ho nepotká.
»Vsaď zlatého kohoutka
na věž na vysoké tyči.
Dokud se tam nerozkřičí,
nepřítel se dojista
nikde k vpádu nechystá.
Kdyby ale cizí zbraně
zařinčely někde tajně,
nebo jiné neštěstí
něco mělo přinést ti,
kohoutkovi všechno peří
hněvivě se načepejří,
kohoutek se nastraží,
napřímí se, s kuráží
zvedne hřebínek, v tu chvilku
obrátí se na bidýlku
směrem, odkud vpadnout chce
v tvou zem vojsko vetřelce.
Zahnat je pak nedá práci.«
Car děkuje hvězdopravci,
málem starce objímá
slibuje mu hory doly,
ať prý odměnu si zvolí,
že kdykoli splní rád
všechno, co si bude přát.

Kohoutek pak na své věži
bdí, hranice říše střeží,
při nejmenším šustnutí
zčepejřenou perutí
mává, křičí na troufalce,
kteří šikují se v dálce:
»Kykyryký, mládenci,
kralujte si na peci!«
A sousedé vystrašení
zpět se stáhnou v okamžení,
vědí, že je přichystán
car zem bránit ze všech stran.

Rok a dva a žádná změna. —
Strážce mlčí jako pěna.
Vtom křik vzbouzí Dadona,
na lůžku se narovná,
slyší: »Care, otče lidu,
konec míru, konec klidu!«
To po celém paláci
vojevůdce halasí.
Dadon zívá, snu se brání:
»Co se děje? Co je, páni?
Proč taková panika?«
Vojevůdce naříká:
»Kohoutek zas křičí, volá,
lid je hrůzou mrtvý zpola!«
Dadon k oknu běží hned,
vidí — strážce hlavu zved,
obrácen k východní straně
ukazuje k městské bráně.
»Hej, na koně! Rychle, chlapci!
Váhavost se nevyplácí!«
vzkřik car. Vyslal vojsko. S ním
jel nejstarší jeho syn.
Kohoutek ztich a car zase
na své lože odebral se.

Uplynul již osmý den.
Dadon s velkým neklidem
marně ve svém pokoji
čeká zprávu o boji.
Vtom z věže zas — kykyryký!
Car posílá nové šiky,
v jejich čele tentokrát
mladší synek vyjel z vrat.
Kohoutek ztich, svěsil hlavu.
Car zas marně čekal zprávu,
všechen lid se strachem třás.
Osmého dne z věže zas
ozvalo se kokrhání.
Potřetí car vojsko shání,
sám na východ vede je,
i když tajná naděje,
že by některého syna
našel, už v něm dohasíná.

Jdou den, jdou noc vojáci,
kdekdo už se potácí.
Nikde stopa sebemenší
po ležení, po zlé seči,
nikde hroby, nikde kříž.
Car je z toho zmaten již,
car se diví, car se chmuří.
Osmého dne u podhůří
jeho pohled přivábí
vprostřed skal stan z hedvábí.
Ticho, až to v duši mrazí.
Na planině mezi srázy
v změti mrtví žoldnéři.
Car svým očím nevěří.
Hrůza! Poblíž hory v stínu
vidí mrtvoly svých synů
bez přílbic, v osnířích jen.
Prokláli se navzájem.
Na travěnce podupané
krev jak rudá rosa plane
a opodál u stanu
bloudí koně bez pánů.
Car lká, bol a úděs v líci:
»Děti, děti, sokolíci,
upadli jste do tenat.
Umřu, umřu žalem snad.«
Všichni kolem zaplakali,
zaplakaly skály v dáli,
srdce hor se zachvělo,
čisté nebe zatmělo.

Vtom ze stanu vyšla kráska,
carevice šamachanská
jak zornička zářivá.
Na cara se usmívá.
Jak noční pták šípem slunka
zasažený Dadon zmlká.
Sotva zaslech její smích,
na smrt obou synů svých
zapomněl... Panna se klaní,
bere ho svou hebkou dlaní
za ruku. Už ke stolu
usedají pospolu.
Večer po hostině skvělé
brokátové lože stele
krasavice pro starce.
Týden jako v pohádce
obluzený, omámený
kouzlem vnadné mladé ženy
prožil car jak bez vůle
u bohaté tabule.
Osmý den car dospěl k tomu,
že by se měl vrátit domů,
a tak vypravil se hned
s cařicí i s vojskem zpět.
Že však pověst rychlonohou
koně sotva dohnat mohou,
dřív než dojel, ze všech stran
sběh se lid do městských bran
a přivítal s ovacemi
carův kočár pozlacený.
Dadon vlídně zdravil dav.
Náhle v houšti lidských hlav
v bílé saracénské čapce
zahléd rádce hvězdopravce
jak holuba sivého.
»Pojď blíž,« ihned vyzve ho,
»tys můj přítel nejvěrnější,
tvá moudrost mě vždycky těší.
Co mi řekneš? Odpověz!«
»Care, staré účty dnes
za svou službu předkládám ti.
Snad tvé carské slovo platí.
Slíbil jsi mi, vzpomínáš,
že mi všechno, co chci, dáš.
Splať mi svůj dluh touto kráskou,
carevicí šamachanskou.«
Car zbrunátněl ve tváři.
»Cože? Blázníš, hvězdáři?
Tvá žádost je pošetilá.
K čemu by ti žena byla?
Nebo tě snad posed běs?
Poslyš, všechno má svou mez,
tak si žerty netrop ze mne.
Víš, kdo jsem? Jsem vládce země!
O všechno si můžeš říct,
o zlato z mých pokladnic,
o koně z mých carských stájí,
o půl říše — a já dám ji.«
Mudrc pravil: »A co s tím?
Po bohatství nedychtím.
Spokojím se s touto kráskou,
s carevicí šamachanskou.«
»Když ty takhle,« Dadon prsk,
»budeš holý jako prst.

Sám sis všechno prohrál dneska.
Odveďte pryč toho mezka.
Buď rád, blázne proklatý,
že nepošlu pro katy!«
Stařec přel se. Hádat s vládci
se však nikdy nevyplácí,
je to nebezpečný špás.
Mudrc neustoupil včas,
a tak rozešli se ve zlém.
Car ho po hlavě vzal žezlem,
ubožák pad jako snop
a obrátil oči v sloup.
Všichni ustrnuli. V tichu
jen cařice bez ostychu
hi-hi-hi a ha-ha-ha
smát se starci neváhá.
Car nenabyl ještě klidu,
usmál se však na nestydu.
Přikývl a pokyn dal
kočímu, ať jede dál.
Vtom zazvonil kov a tiše
zlatý kohoutek slét z výše
na kočár a před davy
klofl cara do hlavy,
mávl křídly, přelét bránu.
Dadon jen vzdych — a je v pánu.
A cařice ztepilá?
Ta byla i nebyla.
Propadla se, krasavice.

Příteli, pohádky sice
lžou. Když přemýšlíš však lip,
poučí tě jejich vtip.

1834

Později objevil Puškin styl čarodějného příběhu a některá jeho díla jsou opravdovými skvosty tohoto žánru. Z každého slova je vidět, jak pečlivě naslouchal a učil se od lidových vypravěčů. Podle jejich příkladu se stával důvěřivým dítětem a nutil i svého čtenáře k této proměně.
PROSPER MÉRIMÉE,
ALEXANDR PUŠKIN

Zachvácen smutkem nad jásavou číší opouští život v hlavním městě a odjíždí na vesnici potěšit srdce prostou řečí lidu a plným douškem vypít břitký vtip ...
Obohatil a zkrášlil svým jiskřivým talentem lidovou píseň a pohádku, ale ponechal jim jejich jadrnost, pravý smysl a sílu.

MAXIM GORKIJ,
DĚJINY RUSKÉ LITERATURY

Přečetl jsem si dnes ráno třetí zpěv své poémy a zpozoroval jsem v mechanismu veršů a v jejich stylu něco puškinského. Miluji a ctím Puškinův skvělý talent, ale rozhodně bych se nechtěl stát jedním z jeho epigonů.
V. K. KJUCHELBEKER,
Z DENÍKU, 17. LEDNA 1833




 

Оригінал твору

Бібліотека ім. О. С. Пушкіна (м. Київ).
А.С. Пушкин. Полное собрание сочинений в десяти томах

 

return_links(); BufConvert(); ?>