POHÁDKA O POPOVI A JEHO ČELEDÍNU BALDOVI
Твори О.С. Пушкіна. Переклад чеською мовою.>>POHÁDKA O POPOVI A JEHO ČELEDÍNU BALDOVI

 

POHÁDKA O POPOVI A JEHO ČELEDÍNU BALDOVI

 

 

Jeden pop,
nemehlo a troup,
hloupý jako otep slámy,
na jarmark šel. Mezi krámy
Balda bloumal bez práce.
Pozdravil a zeptal se:
»Copak, báťuško, tak záhy?
Hledáš jistě tovar drahý,
žes tak časný pták?«
Pop řek: »Naopak.
Potřebuji čeledína,
aby nebyl kůže líná,
aby dobře uvařil,
poklízel a tesařil,
byl koňákem,
byl honákem,
mým pacholkem nej lepším —
a laciným především.«
»To buď rád, žes potkal Baldu.
Sloužím za vařenou špaldu,
na mzdu nedělám si nárok,
žádám jenom, abych za rok
tři pohlavky směl ti dát.
To bude můj celý plat.«
Pop se drbe za ušima, váhá, uvažuje o všem.
Pohlavky jsou různé ovšem.
Pak spolehne na náhodu jako správný Rus:
»No co. Nikdo neprodělá. Tak to u mne zkus,
ukaž fortel, chuť i sílu.«
Balda vskutku má se k dílu,
obstarává dvůr i dům.
Na seně spí, za čtyři jí a pracuje za sedm.
Nežli kohout zakokrhá ráno,
kůň je sytý, pole přeoráno,
v kamnech praská, z komína dým stoupá,
Balda peče, smaží, vejce loupá.
Popová se chválou rozplývá,
popův synek už ho tátou nazývá,
Balda mrně houpá, Balda kaši vaří
a popova dcerka zruměnělá v tváři
tajně po něm kouká.
Jen pop dobré slovo nemá pro pacholka,
nemůže spát, nejí, myslí každou chvíli
na to, že rok služby ke konci se chýlí,
hlava mu už předem z tří pohlavků brní.
Pak se ženě svěří, spásu hledá u ní.
Popka byla ženská protřelá,
jak se dostat z bryndy, věděla.
Řekla: »Přelstít Baldu není těžká věc.
Aby ztratil právo dát ti záhlavec,
žádej po něm práci, kterou nezvládne,
potom s dlouhým nosem odtáhne.«
Pop pookřál. Křikl na Baldu: »Pojď blíž,
naposled mi ještě věrně posloužíš.
Před lety jsme byli s čerty dohodnuti,
že mi budou platit daně do mé smrti,
jenže čerti, lotři bradatí,
třetí rok už nic mi neplatí.
Nadlábni se pořádně
a jdi k čertům pro daně.«
Balda s popem chtěl být zadobře,
bez odmluv šel, used u moře,
zkroutil v silný provaz konopí.
Sotva konec do vln potopí,
Luciper se na břeh drápe,
vřeští: »Co to tropíš, chlape?«
»Moře vzbouřit chce se mi,
vyhnat čerty z podzemí,
jaksepatří ztrestat vás.«
»A proč?« vyděsil se ďas.
»Jak to proč?« houk Balda zhurta.
»Dávno vypršela lhůta,
kdy jste měli přijít s obročím.
Proto s vámi dneska zatočím.«
»Nech nás na pokoji,« prosí ďábel Baldu,
»dostaneš už brzy peněz celou haldu,
pošlu k tobě vnuka, za chvilku je tady.«
Balda soudí — s tím si budu vědět rady.
Dřív než pořádně se rozkouká,
čertí vnuk jak kotě zamňouká:
»Baldo, řekni mi teď do očí,
jaké bys chtěl obročí.
My jsme neslyšeli nikdy ani v žertu,
že by kdo směl daně žádat od nás čertů.
Já ti tu daň dám,
podmínku však mám,
udělejme spolu dohodu,
ta nikomu není na škodu.
Oběhneme moře pěkně při kraji,
možná ty a možná já to vyhraji,
kdo se první vrátí nazpátek,
tomu patří desátek.«
Balda ušklíbl se podšité:
»To se podívejme na čírtě!
Se mnou se chceš měřit opravdu?
Opravdu si troufáš na Baldu?
Na ten závod stačí i můj bratr mladší.
Počkej, zajdu pro něj radši.«
Pak se Balda vydal k blízké březince,
počíhal si tiše na dva zajíce,
do pytle je šoup a odnes na zádech
zpátky na zelený břeh.
Vytáh u křoviska
zajíčka za ušiska,
aby tancoval čert tak, jak on mu
píská, řekl mu: »Jsi malý, slaboučký jak tříska,
uříz by sis jenom ostudu,
já soutěžit s tebou nebudu,
s mým bratrem ten souboj sveď.
Připravte se — pozor — teď!«
Vyrazili. Ďáblík střemhlav po přímoří
peláší, až se mu za patama kouří,
ušák houštím proletí —
hup! a už je v doupěti.
Ďáblík oběh moře celý udýchaný,
nohy se mu třásly, jazyk visel z tlamy,
pot si z čela stíral,
myslel si, že vyhrál.
Rozhlédl se kolem pátravě.
A co vidí? Balda na trávě
se svým mladším bratrem v klíně
rozvaluje se už líně,
drbe ho a říká: »Odpočiň si trochu,
určitě jsi z toho unavený, hochu.«
Ďáblík ohon stáh,
civěl jako v snách
a zakoktal: »Počkej, hned se navrátím,
do groše ti zaplatím.«
Zmizel. Luciperu sdělil špatnou zvěst
a ten vymýšlet hned začal novou lest.
Jenže Balda brzy trpělivost ztratil,
povykoval, dupal, bičem do vln mlátil.
Luciper se lekl, vyslal ďáblíka.
Ďáblík leze, křičí, až se zajíká:
»Přestaň, daň ti dám,
podmínku však mám.
Budem házet touhle holí,
svůj cíl každý sám si zvolí
a kdo přesně trefí se,
ten dostane peníze.
Klepou se ti ruce? Kalí se ti zrak?
Na co čekáš?« — »Ale tamhle na ten mrak.
Rozmáchnu se, trefím doprostředka mráčku
a potom se, čerti, těšte na tu rvačku.
Zvalchuju vám hřbet.«
Ďáblík strachem zbled,
šup — a už byl v pekle.
Luciper ho přijal nevrle a vztekle,
nechtěl slyšet o té prohře.
Balda zatím znovu moře
rozčeřil a rozbouřil.
Za chvíli se vynořil
z vody čert s očima navrch,
škemral, že má ještě návrh.
Čeledín se rozkřik: »Teď je na mně řada,
teď ty budeš dělat, oč tě Balda žádá,
teď podmínky dávat já ti budu zase.
Vidíš? Tamhle sivá kobyla se pase.
Jestli máš dost síly, půl versty ji nes.
Když zvítězím já, pak daň chci ještě dnes.«
Ďáblík se měl k dílu,
vlezl pod kobylu,
nadzdvihl jí boky,
udělal dva kroky,
namohl si záda,
padl jako kláda.
Balda rozchechtal se: »Vidíš, čerte hloupý,
jsi jak zagroškudla, a přece máš roupy,
cos ty sotva nadzdvih rukama,
zvednu mezi nohama.«
Pak sed na kobylu, cválal celou verstu,
husté mračno prachu zahalilo cestu.
Ďáblík rozklepal se celý,
do ďáblíka, jak když střelí,
na pekelnou bránu buší,
divže nevypustí duši.
Čerti viděli, že stěží přelstí Baldu,
Luciper dal pytel nacpat bez odkladu:
»Je to vydřiduch,
zaplaťte mu dluh!«
Balda heká, funí, jde, sotva se valí.
Pop u okna sedí, vidí ho už zdáli,
hupne popce pod sukni,
přitulí se v děsu k ní.
Balda ho však najde, daň mu odevzdá,
trvá na tom, že mu patří jeho mzda,
rozkročí se a dát chce
popovi tři záhlavce.
Při prvním nebohý pop
divže neprorazil strop,
při druhém řeč ztratil, ztuhl jako sloup,
při třetím dočista zhloup.
A Balda řek: »Vidíš, jak se nevyplácí
chtít lacino k zisku přijít cizí prací.«


1830



Puškin si musel vytvořit svůj jazyk, a to věru nebylo nic snadného. Puškinův jazyk se také doopravdy velice liší od jazyka Žukovského a Karamzina. Puškin se ovšem rovněž musel vypořádat s básnickými návyky, které se ujaly za předchozích básníků, musel odvrhnout četné tehdy běžně užívané výrazy, které se mu samy tlačily do pera, ačkoli jeho poezii už nevyhovovaly. Tento boj se zastaralým slohem, o němž my díky jednoznačnému Puškinovu vítězství nemáme ani zdání, ho stál mnoho sil a námahy.
N. G. ČERNYŠEVSKIJ


Básník měl na vybranou: bud’ dát svému slohu co největší vzepětí, vložit sílu do toho, co je slabé, mluvit ohnivými slovy o tom, co je samo bez ohně — a získat si tím čtenářskou veřejnost, lidové masy a zároveň i peníze, anebo se neodchylovat od pravdy a být vysoký tam, kde je vysoký i předmět, být prudký a smělý všude, kde opravdu najde prudkost a odvahu, klidný a tichý tam, kde poklidně plynou události. Ale pak sbohem, dave!
V. G. BĚUNSKIJ,
SPISY ALEXANDRA PUŠKINA


Nemůžeme si představit rozvoj Puškinova génia, aniž bychom si nevzpomněli na ruské epické letopisy, na monumentální ruské byliny a na dlouhověkou písňovou tvorbu ruského lidu právě tak jako na vynikající památky staré ruské literatury, například na Slovo o pluku Igorově.
K. M. SIMONOV,
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN


Puškin byl národní už ve svých nejstarších prvotinách, protože opravdová národnost nespočívá v popisu sarafánu, ale přímo v duchu národa. Básník může být národní dokonce i tehdy, když líčí naprosto cizí svět, ale dívá se naň očima svého národního temperamentu, očima celého národa, když cítí a mluví tak, že se jeho krajanům zdá, jako by tak cítili a mluvili oni sami.
V. G. BĚUNSKIJ,
SPISY ALEXANDRA PUŠKINA


Obrazy, přirovnání a epiteta Puškinova vrostla tak do tkáně ruského jazyka, že jejich užívání se už nepokládá za citát, zatímco jeho veršové formule jsou tak pevně zachyceny v estetickém vědomí Rusů, že verše vedené přísně v jeho veršovém systému vypadají jako citát z Puškina.
BOHUMIL MATHESIUS,
KUS AFRIKY POD RUSKÝM NEBEM


Puškinova poezie podivuhodně věrně vystihuje ruskou skutečnost, ať už zobrazuje ruskou přírodu, nebo ruskou povahu. To bylo důvodem, proč byl Puškin jednomyslně nazván národním, lidovým básníkem...
V. G. BĚUNSKIJ,
SPISY ALEXANDRA PUŠKINA


Hýřil, rváč, karbaník a sukýnkář nezatlačil v Puškinovi nikdy docela skromného, něžného dělníka verše, pilného sběratele lidových písní, legend a folklóru.
BOHUMIL MATHESIUS,
KUS AFRIKY POD RUSKÝM NEBEM


Radil všem, aby poslouchali řeč pekařek hostií a starých chův. Ovšem že je možné získat od nich některé lidové obraty a výrazy, které z literárního jazyka k jeho škodě vypadly, ale člověk od nich také může uslyšet lecjakou negramotnost. Je třeba mít jemné a citlivé Puškinovo ucho, abyste přejali jen to, co je třeba, a odvrhli to, co se nehodí. A takový dar, takový vytříbený sluch jako Puškin hned tak někdo nemá.

P. A. VJAZEMSKIJ,
POHLED NA NAŠI LITERATURU ZA DESETILETÍ OD PUŠKINOVY SMRTI


Puškin nás učí, kde lze hledat a najít míru v užívání vulgarismů, archaismů, neologismů: pravý vkus netkví v odmítání toho či onoho slova, ale v citu pro uměřenost a soulad.
BOHUMIL MATHESIUS




 

Оригінал твору

Бібліотека ім. О. С. Пушкіна (м. Київ).
А.С. Пушкин. Полное собрание сочинений в десяти томах

 

return_links(); BufConvert(); ?>