Mnich
Твори О.С. Пушкіна. Переклад чеською мовою. >> Mnich

 

Mnich

 

 


Zpěv první


SVATÝ MUŽ, DĚDIČNÝ HŘÍCH a ŽENSKÁ DUŠE


Poslyšte pověst o bradatém mnichu,
jak osedlat si uměl satana
a jak ho přece před osidly hříchu
neuchránila černá sutana.

Dřív nežli začnu, oslovím však starce,
truvéra lásky, pana Voltaira.
Kam poděla se ona inspirace,
jež diktovala kdysi do pera
ti skvělé verše o Johance z Arku?
Což nepřipíše nikdo ani čárku?
Já, nedostižný vládče Parnasu,
nehodlám jezdit na tvém Pegasu,
v paničky nechci měnit křehké Múzy,
tvá zlatá lyra, ta však láká mě,
pomohla by mi k slávě náramně.
Mračíš se? Nedáš? Připadám ti drzý?
A co ty, který ubíjel dar pěvce
jak Villon často v pitce jalové,
ty, k němuž Olymp radši znát se nechce —
nepomůžeš mi, bratře Bárkové?
Tvá smilná Múza podává mi číši,
z tvé pobídky však ironie čiší,
když říkáš mi: Zkus na mé skřipky hrát!
Ne, Bárkové. Nač smolit plagiát,
když zní mi v hlavě tóny zcela jiné?
Ať volným proudem za veršem verš plyne.

Docela blízko od půvabných končin,
kde Svatý Ivan zvedá k nebi kříž,
tam, kde se větve spletly v hustou mříž,
uprostřed lesů stával pod úbočím
zapadlý klášter. V jeho silných zdích
žil odříkavě šedobradý mnich,
kál se a modlil v každou denní dobu
a smířen s Bohem spěl už k svému hrobu.

Byl skromný, pekla nemusel se bát,
nehřešil, nestál o zábavu ryčnou,
znal jenom kutnu, žaltář, celibát,
měl kocoura a pod zpuchřelou pryčnou
butelku vodky. Marně hledal bys
na stěnách skvělá plátna Raffaela,
truhly a skříně plné zlatých mis,
prázdná a holá je ta pustá cela,
třínohý stůl se tiskne do růžku
a hrubá pryčna pod oknem se bělá.
Tam jí a spí náš stařec. Na lůžku
nemá však duchnu ani podušku
jak tolik bratří z jiných monastýrů,
kterým i bříška začala už růst.
On ale přísně dodržuje půst,
s růžencem v ruce v žaltáři si čítá,
modlí se večer, modlitbou den vítá
a vším, co dělá, vyznává svou víru.
Nestydíte se, pyšní jezuité,
když v refektářích sytou stravu jíte?
A vás výčitky také netrápí,
karmelitáni s pleší pod kápí?
Nerdí se trochu věrný sluha boží
v Pečorské lávře na měkoučkém loži?
Dost! Příliš jsem se od tématu vzdálil
a darmo bych si ještě prsty pálil.
Co zmůže básník proti kněžské komži?

Pankrác je šťasten. Po ráji už touží,
kde stane zbaven všech pozemských pout.
Na tomto světě není ale kout,
kam nedosáh by svými drápy ďas,
peklo dál kuje svoje pikle v šeru,
satan jen čeká na příhodný čas,
a když se doví, že se do klášterů
pomocí lsti dá přece proniknout,
do zbraně svolá legióny čertů,
sta černých křídel zavlní se v letu,
ten do Paříže pytel zlata vláčí,
kartuziány koupí za dukát,
ten vatikánským břichopáskům stačí
u burgundského leccos nákukat,
ten v ženském šatu preláta už svádí,
ten s abatyší objímá se kradí.
A jiný zas prý jako starý pop,
co jednou nohou do hrobu už stoup,
dokonce — ať mě pámbu netrestá! —
oddával kdesi v kapli mladý pár.
Když sklonil se nad svátý analoj,
kroužil prý kolem čírťat celý roj,
žalmista přestal zpívat, nevěsta
se očí kněze náhle ulekla,
ženicha zalil pot a smrtný žár —
a ďas je všechny odnes do pekla.

Klášter i lesy v noční tmě už tonou,
v honosných městech všechen ruch už ztich.
Vše kolem spí. V měsíčním svitu mnich
s pobožnou myslí stojí před ikonou,
vroucně se modlí, uklání se plaše
a přežehnává obraz Mikuláše.
Vtom do cely čert, lstivý Moloch vnik,
Pankráci tajně skryl se pod hábitem.
Pankrác se modlí, modlí s velkým citem,
vrtí se, vzdychá, ale pekelník
hodinu, dvě, tři pod sutanou trčí
a není mu to vůbec na obtíž.
»Však já tě lapím,« do chlupů si vrčí.
Pak udělal mnich naposledy kříž,
na pryčnu sed, zamnul si oči, zív,
pomyslel ještě krátce na modlitbu
a zdálo se, že užuž bude v limbu.
Ne. Rozhlíží se, bdělejší než dřív,
poťouchlý ďábel pokouší ho znova,
do modliteb a procítěných žalmů
úlisně sladkým hlasem přimíchal mu
směs pohoršlivých veršů od Barkova
a stařec vraští usilovně tvář
a stařec zívá, modlitby ho nudí,
víčka mu těžknou, hlava klesá k hrudi,
zamžourá kalným zrakem na žaltář,
že spad mu na zem, nevšimne si vůbec,
usne a chrápe jako dřevorubec.

Spi, přenešťastný, ctnostný Pankráci...
Co to? Proč vstává? Proč se trmácí,
proč ohořelou svíci vzhůru zvedá?
Proč se mu vetché údy rozechvěly?
Kobkou se plazí matná záře bledá
a na podlaze v samém rohu cely
se bělá cosi jako podolek.

Pobožný stařec nesmírně se lek.
»To není pravda!« vzkřikl v úděsu.
»Takovou hanbu nikdy nesnesu!«
Zajík se, zrudl a zrak upřel smutně
na bílou skvrnu hříšné ženské sukně.

Ó ženská sukně, klůcku hedvábí,
tající marně sladké půvaby,
jež milencova touha dávno tuší!
V tobě chci vzývat věčné pokušení,
tebe chci prosit, zaplaš nudu všední,
rozezni píseň milosti v mé duši.

Jak tě mám rád, když jen tak, bez kabátku
Nataša na mě čeká v nočním sádku,
když obepínáš její útlý bok,
když rozvlní tě každý její krok,
když nadzdvihne tě vítr troufalý
a kotníček a lýtko odhalí,
když od pasu tvé vlnky proudí dolů
a sbíhají se v hebkém růžodolu.

Tak Dafnis kdysi hleděl zpovzdálí,
jak vábivě lneš k sličným nohám Chloé
a spěchal za ní plný nepokoje.
Chloé se bojí. Dafnis běží k ní.
Vtom prchající dívce do sukní
se zaplet dlouhý trnitý prut hloží.
Chloé se snaží vymanit z těch pout
a Dafnis už ji stačil obejmout,
už spolu leží na travnatém loži,
už pastýřova ruka dychtivá
na lemu dívčí sukně spočívá,
už se kraj sukně poodhrnul svůdně.
Chloé má oči hluboké jak studně.
A on... Ne, veršem se mi nezdaří
vyjádřit, jak ji tiskl do náruče.
Lip udělám, když zmlknu. Čtenáři
už beztak srdce rozrušeně tluče.
Můj Pankrác však měl názor jinačí
(mně chybí pleš a roucho řeholníka,
ženám se líbím, aspoň se to říká),
když spatřil sukni, byl by nejradši
utekl. Soudil, že se ke stáru
ďáblovi jistě dostal do spárů.

Zpěv druhý

HOŘKÉ ÚVAHY, SEN a SPÁSNÁ MYŠLENKA

Dokud noc vládla na nebeské báni
a oknem svítil srpek měsíce,
ta sukně v koutě nehnula se ani.
Sotva však mříží vnikl úsvit ranní,
nestoudný přízrak zmizel z temnice.

Nebohý mnich má mžitky před očima,
nejí a nespí, kočku nelaská,
modlících knížek si teď málo všímá,
v hlavě mu leží jedna otázka.
»Náš klášter přece podobá se tvrzi,
psík neproklouzne kolem jeho vrat.
Kdo mohl být tak bezectný a drzý,
že do cely mi přines ženský šat?
Ó Bože, který všechno vidíš shůry,
snad nepronikla žena do klauzury?«
naříká Pankrác, studem zrovna hoří,
vyděšen k smrti myslí na příkoří,
celý den tráví v úzkosti a pláči,
po sukni pátrá, nohy těžce vláčí
a na okamžik oko nezamhouří.

Noc. Hvězdy. Sem tam knůtek mihotavý
ozáří nízké okno chaloupky.
Už stáhl Pankrác mnišský klobouk z hlavy
a uléhá. Jak zvenčí do kobky
měsíční silné světlo proniká,
zachvátí starce znovu panika.
Co se to třpytí na podlaze v stínu?
»Ať oslepnu, ať radši bídně zhynu,
jen ať mě nebe hříchu uchrání!«
Sukně se bělá. Stařec mrká po ní,
pak ovine si hlavu vetchou houní
a za chvíli je slyšet chrupání.

Úskočný běs hned promění se v mouchu
a s novou vervou dá se do práce.
Bzučí a rejdí po starcově rouchu,
na scvrklém nose šimrá Pankráce,
šeptá mu svůdná slova u kutlochu,
je výmluvný a vlezlý nadmíru.

A starci zdá se, že je tamaryšek,
že pod ním krouží hejno satyrů,
že víno šumí, až přetéká z číšek,
že Bacchus, mladý, rujný hrdopýšek
potřásá nad ním černou kadeří,
kam vplet si břečťan a zelenou révu,
že rozjařená hudba hřímá z výšek,
že v trávě tančí při veselém zpěvu
dryády lehčí nežli pápěří.
Tam Faun vyplašil útlobokou děvu
a pokukuje po ní záletně,
Pan písně lásky hraje na flétně,
pod lipami se v bezstarostném reji
rozdovádění chlapci prohánějí
a skotačí tam baculaté děti
a dál, kde větve v nepropustné spleti
nad loučkou tvoří vzdušný baldachýn,
kde voní vřes a prostírá se stín,
kam sotva hluk a halas doletí,
milenci leží v těsném objetí.

Náš mnich upíral pohled zamlžený
hned na pohár, hned na pár v ořeší,
hned na nymfy a na půvabné ženy
a v rozpacích se drbal na pleši,
vzdychal a hekal, nevěděl si rady,
stál na paloučku strnule jak troup,
pak mnišský klobouk do týla si šoup
a s rozevlátým vousem kolem brady
za krásnou nymfou rozběhl se klusem.
Vánek se vlnil v jejím vlase rusém,
prchala před ním jako gazela,
tu a tam očkem po něm házela
a Pankrác všecek zchvácený a bos
za Dafné hnal se jako Aiolos.
»Však já tě chytím, mrško, uvidíš!«
vykřikl stařec, hnal se stále blíž
a náhle — ďábel vstříc mu běží z mlází
a pod nohy mu ženskou sukni hází.
Vmžiku je tentam potůček i luh,
amoři, fauni i ten mladý bůh,
co nabízel mu naplněnou číši.
Je sám. Kolkolem holá úbočí
a zdůli temné zahřímání slyší.
Vzbudí se, vzkřikne, z pryčny vyskočí.

Třpytivý jas ho bodá do očí,
slunce se noří z modré hlubiny,
červánky planou jako rubíny —
a v koutě cely žádná sukně není.
Pankrác se umyl, dal se do modlení,
růžencem chrastil, soukal korálky,
bolestným zrakem hleděl do dálky
a lkal: »Ó Pane, pročs mě nenadále
opustil? Cožpak neslyšíš můj hlas?
Chci bdít, chci vroucně modlit se k tvé chvále,
a hříšné choutky budí ve mně ďas,
otevřu žaltář, knihy pravoslavné,
a on mi sukní před očima mávne.
Chci spát, chci zaspat svůdné představy,
a on mi i ten spánek otráví!
Ó vyslyš mě, ó spas mě, Nejvyšší,
než starou duši ďáblu upíši!«
Pán všeho tvorstva v hvězdném paláci
slyšel ta slova zoufalá a smutná
a na kratičkou chvíli Pankráci
propůjčil jasný, břitký rozum Newtona.
Duch svátý někdy vstoupí do člověka.
Řeholník náhle nápadů měl houf,
řešení dobré vymyslel si záhy
a jako kdysi velký filozof,
jenž v Syrákúsách městem běžel nahý,
opojen mocně zvolal: »Heuréka!
Teď nastane v mé cele mír a klid,
už nebudu se lekat ženských sukní
a ty si, ďáble, třeba vzteky pukni,
u mne zas bude všechno, jak má být.
Zas mohu čekat v slastném chvění oudů,
až zazní trouby posledního soudu.«
Pankrác byl duše upřímná a čistá,
netušil, jak si zahrává s ním Pán
a jaké zkoušky na něj ještě chystá.

Čerpáček vzal, naplnil vodou džbán,
přežehnal ho, tiše se modlil nad ním
a útok sukně čekal hrdinně.
Ďas taky nespí před rozhodným kláním,
pot z něho leje, srší okuje,
dře se a sní už o té hodině,
kdy nad monastýr měsíc vypluje.

Zpěv třetí

ZKROCENI ĎÁBLA


Proč od přírody nemám jiné vlohy,
s kterými by mi bylo mnohem lip?
Pak bych se jistě, jak je ten rok dlouhý,
nesnažil marně šplhat na Olymp,
neměl bych prsty černé od inkoustu
a na všech půdách rukopisů spoustu,
nemořil bych se s každou hloupou tečkou
jak stará panna s vyšívanou dečkou.
Na stole bych měl vína plný džbán,
barvu a tvar bych uměl dávat věcem,
dělal bych jisté tahy pevným štětcem
a maloval bych jako Tizian.
Svou Natalju bych věrně vypodobnil,
plnou hruď, hebkou kadeř na šíji,
věneček z růží by jí čelo zdobil,
oblékl bych ji jako Thálii,
úsměvem zjasnil její ústa snivá.
Malířem být jsem toužil odjakživa.
Vypůjčil bych si barvy od Verneta
a od Poussina něžné valéry,
kreslil bych jih a žhavé vůně léta,
měsíčné noci plné nádhery,
kreslil bych mechem obalené skály,
hřebínky lehkých dovádivých vln,
kreslil bych příboj, jak se mořem valí,
tříšť krůpějí a pěnu v tanci divém,
kreslil bych tichý vánek nad zálivem,
stříbrný proud a rozhoupaný člun,
kreslil bych lásku, kreslil Kantěmiru,
úchvatnou ženskou krásou unesen.
Já bez váhání zahodil bych lyru,
způsobnou Múzou dávno znuděn jsem,
mně není přáno však být Rubensem,
osud už dávno připoutal mě k slovu.
A proto nechám štětec Martynovu,
statečně drát se budu na Parnas,
dál nad papírem budu trávit čas
a ke svým písním navrátím se znovu.

Co asi dělá náš mnich v klášteře?
Jaké jsou plány jeho soupeře?
Už kotouč slunce na obloze zhas,
už vylézají ze škvír temné stíny,
už první hvězdy svítí nad lesy,
chuchvalce mlhy táhnou údolími
a měsíc už se loudá nebesy.
Mnich spíná ruce, před ikonou klečí,
jak noc se blíží, strach má stále větší.
A už je tady! Už se ve tmě skví
třpytivě bílá jak sníh u Moskvy,
tak bezostyšně hebká, lehounká.
Stařec je rudý jako pivoňka,
jak prodejné rty dívky povětrné,
rozpálen hněvem pro džbánek se hrne
a všechnu vodu z něho na přízrak
vychrstne. Vyhrál! Sukně mizí kouzlem
a místo ní se pochmurný jak mrak,
kosmatý, černý, rohatý jak kozel
pod stolem v rohu třese belzebub,
voda z něj crčí, kopyto mu klouže,
na hřbetě se mu ježí každý chlup,
ždímá si šosy, ocas tahá z louže,
očima blýská zlověstně jak vlk.
»Hosana! Hurá!« křičí mnich a křepčí,
»už nehrozí mi žádné nebezpečí,
už nepustím tě, zakroutím ti krk,
nakonec nebe vždycky peklo potře,
teď odpykáš si svůj čin ostudný.
Vidíš tu láhev? Hajdy do ní, lotře!
Zavřu tě tam a hodím do studny.«
»Vyhrál jsi a mně nezbývá než vzdát se,
ctihodný starče,« skuhrá ďábel sladce.
»Netop mě ale, otče Pankráci,
buď velkorysý přece k zajatci.
Já vyplním ti za to každé přání
a slibuji ti, že se do skonání
nebudeš muset trápit pro sukně.«
»To věřím!« na to Pankrác posupně.
»Marš do láhve! Říkám to naposledy.
Splatíš mi ty své intriky a rejdy.«
»Propusť mě, starče, dej mi svobodu,
můžeš mít prospěch z toho obchodu,
budeš jak Bankov bohatý a ctěný,
budeš mít zlata plnou truhlici,
tvůj palác bude z mramoru mít stěny,
budou tě slavit v ódách básníci.
Za módní žurnál vyměníš své knihy,
koupíš si frak a dáš se do lesku,
v neděli budeš jezdit na dostihy,
budeš mít vlastní skvělou kolesku,
tvůj kočí sem tam spráská nezvedence,
Gorčakov zvát tě bude na diner,
Šilovskij uzná rád tvé kompetence,
Naryškinová si tě nad jiné
oblíbí. Brzy snad i u ministra
citovat budou tvoje bons-mots bystrá,
šlechtice zvát si budeš k obědu.
To vše je hračka. To vše dovedu.«
»Nech si své řeči a marš do flašky!
Mě neošálíš. Utopím tě s chutí.«
»Příteli milý! Nač ty urážky?
Chceš krásné ženy? I ty přivedu ti.«
»Mlč, pekelníku! Odstup, satane!
Dost už těch piklů, podvodů a šaleb.
To dříve konec lidstva nastane,
než sedne Pankrác ženské sukni na lep.
Šup do láhve!« — »Svým hněvem bláhovým
si škodíš sám a žádný smysl nemá.
Řekni, co žádáš. Rád ti vyhovím.
Mohu tě svézt i do Jeruzaléma.«
Ďáblova slova vzala starci dech,
nevěřil, chvíli odolával svodu,
zeptal se ještě, zda se nepřeslech —
a potom ďábla pustil na svobodu.

Ach, starce, starce, nevěř v ďáblův slib,
Jeruzalémem nedávej se zvábit,
vždyť satan jenom přemýšlí, jak líp
připravil by tě o tvůj mnišský hábit.
Ach, starce, starce, nechceš dbát mých rad,
už bereš uzdu, čabraku a sedlo,
už strašný jed se do tvé mysli vkrad,
k nešťastné jízdě už tě peklo svedlo
a lest si roucho ctnosti oblékla.
Jeď, starce, jeď a volej čehý — hot!
K božímu hrobu spěchej na východ,
pomni však, že sis neosedlal mezka,
že jsi svou duši čertu upsal dneska,
že důvěřivost zkázu přinese ti,
že na tom světě dobrá předsevzetí
obvykle dláždí cestu do pekla.


***

Kníže Gorčakov využil svého vlivu na Puškina a přiměl ho, aby zničil jedno své dílo, »které by mohlo poskvrnit jeho památku«. Byl to hřích mládí, Puškinova drobná poéma Mnich. Kníže ji po přečtení spálil a oznámil autorovi, že něco takového není hodné jeho jména.
Z DOPISU A. I. URUSOVA
VYDAVATELI RUSKÉHO ARCHÍVU

A. M. Gorčakov jako významný státní představitel nemohl samozřejmě v tisku hovořit veřejně o tom, že vlastní rukopisy proticírkevní poémy Mnich z roku 1813. Autograf poémy byl objeven v jeho pozůstalosti teprve roku 1928.
V. E. VACURO

V jednom časopise vyšel prudký výpad proti neslušnosti poémy, v níž se mluví o tom, jak se odvážil mladík proniknout za noci k spící krasavici. A ve stejné době, kdy počestný recenzent rozebíral tento výstup, tak jako by šlo o tu nejuvolněnější historku z Boccaccia nebo Castiho, četly poému všechny petrohradské dámy a znaly z ní celé pasáže nazpaměť.
A. S. PUŠKIN,
O NOVODOBÝCH STRÁŽCICH
MRAVNOSTI







 

Оригінал твору

Бібліотека ім. О. С. Пушкіна (м. Київ).
А.С. Пушкин. Полное собрание сочинений в десяти томах

 

return_links(); BufConvert(); ?>