KOZÁK

Jehnou v půlnoc volným krokem
za mlhy a tmy
klusal cestou nad potokem
kozák udatný.

Černá čapka naražena
a plášť samý prach.
pistole dvě u kolena,
dlouhý meč až strach.

Koník, volnou uzdu maje,
krokem v před se bral;
dlouhou hřívou povlávaje.
v dálku pronikal,

Hle, tu dvě, tři chatky v blízce,
polámaný plot;
zde se cesta stáčí k vísce.
tam - v bor do samot.

„Nenajdu já v lese lásky,“
kozák přemýšlí;
„do komůrek svých už krásky
dávno spáti šly.“

Donec uzdou škub' a vrance
ostruhami bod´,
a ten letí k první brance
s větrem o závod.

Ze stříbrných mráčků hledi
záře měsíčná;
u okénka smutně sedí
dívka přesličná.

Kozák zři tě, krásná děvo!
Srdce buší v něm;
koník zvolna v levo, v levo -
už je pod oknem.

„Noční soumrak houstne temně,
skryl se luny svit.
Vyjdi, milá. honem ke mně,
koně napojit.“

– Ne, k mužům a mladým k tomu,
nebezpečno jít;
já se bojím jíti z domu
a dát koni pít. –

„Neboj se, má krásná růže.
k hochu připoj se!“
– Noc mé kráse škodit může –
„Zlato, neboj se!

Co se můžee zlého státi ?
strach svůj zkonejši!
zlatý čas se nenavrátí ;
jen bud smělejší!

Do sedla skoč: vezmu tebe
ve kraj daleký;
s miláčkem je všude nebe –
štěstí na věky!“

A co děva? Už se chýlí,
strach ji opustil;
plaše svolí jet v tu chvíli –
kozák šťasten byl!

Odcválali, odletěli;
Iíbal, hladil ji:
byl ji věren týden celý –
potom zradil ji.

1814

Бібліотека ім. О. С. Пушкіна (м. Київ).