Elegie
Твори О.С. Пушкіна. Переклад чеською мовою.>> Elegie

 

Elegie

 

Tak už se zas, přátelé, vracím k vám,
ponurá doba odloučení končí.
Zas vidím vaše rozpustilé oči
a šťastně zas vám rukou potřásám.
Vy stejní jste, mé srdce je však jiné,
už jenom k vám se s láskou nepřivine,
už nejsem onen bujný nezbeda,
co bezstarostně si jen žerty tropí.
Ten čas už dávno prchl beze stopy,
jitřenka mého mládí vybledá.
Mne neúprosný osud krůtě stíhá,
dny bez lítosti pohřbily můj smích,
v mé duši není nic než stesk a tíha
a moje radost roztála jak sníh.
Ty vaše šprýmy a veselé řeči
mě z nostalgie dnes už nevyléčí,
nezaplaší můj smutek, přátelé,
na naše hry už hledím zpovzdálečí,
už pečeť štěstí nemám na čele.
Marně už, marně dáváte mi lyru,
marně už, marně vzbouzíte můj cit.
Ztratil jsem vše. Hlas, naději i víru.
Už nedovedu struny rozeznít.
Před sebou vidím jen křížovou cestu,
svět hnusí se mi, nenávidím svit,
do černých, mrtvých lesů chci se skrýt.
Vždyť krátká radost podobá se trestu
a mně už zjizvil srdce její břit.
Z včerejší růže zůstaly jen trny,
odkvetla dřív, než vyšel srpek luny,
radostný čas utonul ve stesku.
Zbyl jenom nářek, jen pláč strastiplný,
jen vzdech, s nímž vadnu v kalném zábřesku.

Ach, přátelství! Zapomenout mě nauč,
nauč mě přijmout osudné jho hrůz,
pokorně, trpně vzpínat prázdnou náruč
na poušti žalů, zoufalství a slz.

1817

 

Оригінал твору

Бібліотека ім. О. С. Пушкіна (м. Київ).
А.С. Пушкин. Полное собрание сочинений в десяти томах