Zpověď ubohého veršotepce
Твори О.С. Пушкіна. Переклад чеською мовою.>> Zpověď ubohého veršotepce

 

Zpověď ubohého veršotepce

 

DUCHOVNÍ:
Kdopak jsi, synu můj?

VERŠOTEPEC:
Jsem dítě chalupníka,
chudák, co z písaře se vyšvih na básníka.
Přehršle papíru jsem za rok popsat stih
a dneska se chci kát za nejeden svůj hřích.

DUCHOVNÍ:
Tak počkej. Především mi řekni otevřeně,
zda se chceš polepšit, a protos přišel ke mně.

VERŠOTEPEC:
Otče, jsem prosťáček, slovo však mohu dát.

DUCHOVNÍ:
A zákon boží ctíš? A jiným bohům snad
ses nikdy neklaněl okromě Hospodina?

VERŠOTEPEC:
V tom směru hříšný jsem a velká je má vina.
Mým bohem bylo já, já byl svým idolem
v lásce i v přátelství a ve všem kolkolem,
já byl svým démonem, já byl svým vladařem
a já (ach!) byl i svým jediným čtenářem.

DUCHOVNÍ:
A jak jsi, synu, dbal na druhé přikázání?

VERŠOTEPEC:
K tomu bych nejradši se nepřiznával ani.
Vždyť zlato vzýval jsem, před mocí hrbil hřbet,
na různé Glafiry měl jsem zvyk hymny pět,
i když jsem žádnou z nich neviděl jaktěživ,
bezbožně zbožňoval jsem je jak božský div.

DUCHOVNÍ:
A jméno boží?

VERŠOTEPEC:
V tom též nejsem bez viny.
Když někde slabika nebo rým chybí mi,
pak jaksi přichází i jméno boží vhod.

DUCHOVNÍ:
A často?

VERŠOTEPEC:
Napsal jsem už pěknou řádku ód
a v každé ouvej— ach— hle— bože můj— bys nalez
uprostřed pomlček. . . Víš, o rýmy je dales.

DUCHOVNÍ:
Ouvej, ach, synu můj! A jak ctíš matku s otcem?

VERŠOTEPEC:
Nevalně. Neznám je. Úcty k nim nejsem mocen,
zato však uctívám svá dítka do jednoho.

DUCHOVNÍ:
A co dny sváteční?

VERŠOTEPEC:
Pracuji velmi mnoho.
Po pět dní píšu jen, v šestém mi verše vyjdou,
abych dne sedmého se aspoň najed s bídou.
Do chrámu nechodím. Modlím se ke knihkupci,
jemuž jen Grafova doporučují tupci.

DUCHOVNI:
Doufám, že nezabils?

VERŠOTEPEC:
Klamat tě, otče, nechci,
bohužel účast mám i v téhle špatné věci.
Když Damon, přítel můj, už smrt měl na jazyku,
já jsem ho navštívil. Vzdával mi tolik díků,
že jsem ho zatoužil povzbudit. Proto jsem
mu jednu ze svých ód předčítal s patosem.
Však co to? Slyšel jsem, jak vzdychá, heká, krká,
a náhle, ubožák, škytl... a natáh brka.

DUCHOVNÍ:
No, tos ho povzbudil.. . Měl by ses mírnit trochu,
máš hříchů víc než dost. Vždyť ty jsi smilník, hochu!
Tvé verše ...

VERŠOTEPEC:
Přisámbůh všechno v nich jsou jen lži.
Ten hřích mi opravdu na duši neleží.
Já s módou chtěl jsem jít, vyhovět vkusu světa,
jinak jsem beránek se srdcem Epiktéta.

DUCHOVNÍ:
Lež je však nemravná, obzvlášť když kazí mládež.
Tak dál.. . Bůh přikázal nám také Nepokradeš!

VERŠOTEPEC:
Ach, otče, odpusť mi, někdy jsem taky krad
(to v naší branži se nemůže vážně brát),
tu a tam Kotzebue, pár slůvek z Voltaira
i z našich autorů, jak přijdou do pera.
Bez toho nejde psát, veršovat není slast,
a když sám nemáš dost, nezbývá nic než krást.

DUCHOVNÍ:
Vždyť je to hanebnost živit se z cizí práce.
Tohoto zlozvyku ti přikazuji vzdát se!
Však proti bližnímu svému jsi od dětství,
jak věřím, nepodal křivého svědectví.

VERŠOTEPEC:
Ďábel mě ponoukl. Dost bídně, otče, žiji,
a tak jsem pro prachy vypotil elegii,
jako bych těšit chtěl chudáka Mevije
z žalu, že manželka jeho už nežije.
Psal jsem, že jeho bol volá až do nebe,
ač vím, že radostí byl celý bez sebe.

DUCHOVNI:
Můj synu, příště kroť svou múzu nezbednou ...
Záviděls bližním svým?

VERŠOTEPEC:
Záviděl. Nejednou.
Statkáři odvedle. Ne sice osla jeho,
spíš tučné obědy u stolu bohatého,
jeho dům, polnosti, čtyřspřeží ryzáků,
o jakých jenom sním se slzou ve zraku,
kupcům jsem záviděl i mnichům v klerice,
hlupákům jejich klid — těm ze všech nejvíce,
všem, všem, všem, každému, kdo není poeta.

DUCHOVNI:
Víc hříchů nemáš již?

VERŠOTEPEC:
Ne. Já žil po léta
v skromnosti, v střídmosti, třebaže zhusta
jen bída přiměla ctít půst má ústa.
Bližním však prospěch jsem přinášel vlastně,
neboť je uspaly často mé básně.

DUCHOVNÍ:
Amen. Jsi očistěn. Jen Boha nezarmuť.
Z hříšného básníka člověkem dobrým buď.

1813-1817


 

Оригінал твору

Бібліотека ім. О. С. Пушкіна (м. Київ).
А.С. Пушкин. Полное собрание сочинений в десяти томах